Česká asociace rogainingu a horského orientačního běhu
IROkez rogaining
První (pokud jsem něco nezaspala) 24hodinový rogaining v Polsku měl několik zvláštností:
1) pořadatelé netrvali na týmovém uspořádání, takže netradiční kategorie byly: muži jednotlivci, veteráni jednotlivci, ženy jednotlivkyně, veteránky jednotlivkyně a k tomu kategorie skupin dále nespecifikovaného složení.
2) nebydlilo se ve stanu, leč v poměrně honosném penzionu, jehož pokoje byly vybaveny sprchovými kouty zajímavé a těžko pochopitelné konstrukce a funkce.
3) místo tradičních trojrozměrných lampionů byly v terénu použity papírové dvojrozměrné atrapy, leč vybavené takřka dokonalými reflexními proužky, takže se to v noci fakt dobře hledalo.
4) během závodu se nepodávalo žádné jídlo a také o pití v průběhu závodu se závodník musel kompletně postarat sám
5) Cvakalo se klasicky kleštěma do průkazky formátu téměř A4
Poláků se nakonec moc nesešlo (není divu, když závod kolidoval s kanonizací sv. Jana Pavla), horší bylo, že ani Čechů se moc nesešlo (kromě Bludných balvanů a mě ještě Klínovecké duo - škoda, že nás nebylo víc). Díky tomu bylo mé druhé místo v kategorii veteránek předem dané, i kdybych sebrala jen jednu kontrolu, ale chtěla jsem s Magdou prohrát důstojně, tak jsem se snažila. V předvečer závodu Vláďa Hora vyprávěl o malé poušti na území Polska, která je shodou okolností na naší mapě, je přísnou rezervací a jsou tam nádherné písečné duny. Protože jsem něco takového viděla dosud jen na fotce, rozhodla jsem se tam jít podívat, i kdyby v blízkosti žádná kontrola nebyla. Tahle naivní zvídavost se mi později stala osudnou.
Startovali jsme v 10.00 za hustého deště, který ale postupně slábnul a kolem poledne ustal úplně. Mapa (dvě plachty formátu A3, měřítko 1:50000) byla místy velmi přesná (až tak, že zachycovala dost přesně všechny větší cesty v terénu), což bylo příjemné. Horší bylo, že když si na to člověk zvykl, objevilo se místo, kde zase až tak přesná nebyla (zejména v okolí zmíněné pouštní oblasti), což docela mátlo. Přes tyto drobné nedostatky byla odpolední část závodu v lesích hýřících všemi možnými odstíny zelené s občasnými bílými vápencovými věžemi radostí pro každého, kdo má tyhle věci rád (já moc). Akorát když jsem si říkala, že by noc nemusela být tak špatná, sebraly se nové mraky, přišel docela intenzivní večerní liják a v jeho průběhu se natáhla protivná a velmi hustá mlha. Jenu kontrolu se mi vůbec nepodařilo najít, i když jsem si dodnes jistá, že jsem od ní musela být pár metrů. Pokušení se na to vykašlat bylo silné, ale představa, že Horovi se na to určitě nevykašlou, mě přinutila bahnit se dál. (Horovi se mezitím pod záminkou, že si chtějí dát polívku, vnutili na svatbu nějakých bohatců a velmi dobře a navíc zcela zadarmo se tam najedli. Ale to jsem se dozvěděla až druhý den.) Možná stojí za zmínku, že v živelné houštině rodících se pravidel polského rogainingu se náhodně či úmyslně vzniklé koalice jednotlivců na trati nejen tolerují, ale dokonce doporučují ( zřejmě aby pořadatelé neměli zbytečnou práci s hledáním ztracených jedinců), takže Bludné balvany samozřejmě běžely spolu a já jsem nakonec byla možná jediný cvok, který běžel celou dobu opravdu sám.
K ránu jsem se po mnoha nočních útrapách na rozbahněných polích a cestičkách pomalu blížila ke zmíněné poušti. V jejím okolí byly dvě docela drahé kontroly, ale já už jsem měla čas jen na tu levnější, za 70. Vypadala na mapě zcela neproblematicky. Když se přede mnou otevřela poušť, nevěřila jsem svým očím. Byla to odporná šedá plocha rozježděná stovkami traktorů, připomínající spíš povrchový důl u nás v podkrušnohoří než Saharu. Po nějakých dunách ani památky - placka, čirá bezútěšnost. Pochopila jsem, že jsem zase jednou naletěla, ale zdálo se mi, že teď už se nedá dělat nic jiného, než prostě jít přes. Písek byl bohužel zcela reálný, po cca 80 kilometrech v nohách se mi zdál každý krok těžší než ten předchozí. Když jsem se konečně dobabrala na místo, kde jsem předpokládála zmíněnou kontrolu, měla jsem přes 7km do cíle a hodinu a půl na to. Přesto jsem ještě cca čtvrt hodiny nesmyslně hledala cíp lesa zabíhající do pouště, který tam podle mého vůbec nebyl, protože celý severní okraj pouště byl porostlý řídkými borovičkami a dalo se těžko odhadnout, co je ještě poušť a co už je les. Nakonec jsem to vzdala a rozběhla se směrem na základnu. Ke své smůle jsem už fakt neměla sílu na to, abych to stihla, takže mi v cíli strhli 200 bodů. Mé druhé místo v katergorii jednotlivkyň veteránek to ovšem nijak neohrozilo, až na to, že jsem po tom závěrečném zoufalém pokusu o běh nebyla schopna vylézt na stupeň vítězů - Magda mě tam musela vytáhnout. Jinak to byl moc hezký rogaining - myslím, že 95% všech nehezkých momentů jsem si způsobila svou blbostí. Pokud Poláci ještě něco podobného uspořádají, mohu jen vřele doporučit - zejména jedincům majícím problém se sháněním partnera.